Klient si vzal správu webu „k sobě do firmy“. Za osm měsíců jsem řešil, co z toho zbylo

Firma ušetřila 12 tisíc měsíčně. To bylo jediné číslo, které se na začátku počítalo. Asistentka, šikovná, ochotná učit se nové věci, převzala aktualizace webu, drobné úpravy a sociální sítě. Zněl to jako rozumný krok – proč platit externě za něco, co může dělat vlastní člověk mezitím, když má čas.

Po osmi měsících mi majitel volal, jestli bych se na to „jen mrknul“. Mrkl jsem se na tři věci a všechny tři stály víc, než kolik se za osm měsíců ušetřilo.

Co se skutečně stalo

Aktualizace pluginů se dělaly nepravidelně, protože asistentka měla mezi tím desítky jiných úkolů a web nebyl priorita, dokud nefungoval. Jeden update rozbil kontaktní formulář. Nikdo si toho nevšiml šest týdnů, protože nikdo formulář netestoval – testovat ho nebylo v ničí popisu práce.

Obsah na sociálních sítích postupně ztrácel konzistenci. Ne kvůli neschopnosti, ale proto, že strategie za tím zmizela spolu se mnou. Vznikaly příspěvky, které vypadaly dobře jednotlivě, ale nikam nesměřovaly – přesně ten typ marketingu, o kterém jsem psal, že „existuje“, ale neroste z něj nic.

A pak to, co bolelo nejvíc: majitel sám strávil odhadem pět hodin měsíčně tím, že asistentce vysvětloval, co a proč. Neúčtoval si to, protože je to „jeho firma“, ale jeho čas má cenu – a když si na to sedl a spočítal si hodinovku, kterou by fakturoval klientovi, těch pět hodin stálo víc než těch ušetřených dvanáct tisíc.

Kde je skutečná cena interního řešení

Není v mzdě člověka, který to dělá navíc. Je ve třech místech, která se špatně počítají:

Kontext, který se musí předávat pořád dokola. Externí dodavatel má kontext uložený, protože je to jeho práce a jeho odpovědnost. Interní člověk s rozdělenou pozorností kontext ztrácí mezi úkoly a musí ho znovu sbírat, obvykle od majitele.

Chybějící odstup. Marketing dělaný uvnitř firmy má tendenci potvrzovat, co si firma o sobě myslí, ne co si myslí zákazník. Chybí tam nepříjemná otázka zvenku, protože ji nemá kdo položit.

Neviditelné náklady na chyby. Rozbitý formulář šest týdnů znamená ztracené poptávky, které se nikdy nezapočítají do žádné tabulky, protože nikdo neví, že existovaly.

Kdy interní řešení naopak dává smysl

Nechci tvrdit, že správa „vlastními silami“ je vždycky chyba. Funguje tam, kde existuje jasně vymezený čas, ne „mezi tím“ – tedy člověk, který má marketing jako část úvazku, ne jako přílepek. Funguje, když jde o operativu (publikování hotového obsahu, drobné texty), ne o rozhodování o směru.

Nefunguje tam, kde se očekává, že „šikovný člověk“ nahradí něco, co vyžaduje specializaci a čas, který v popisu práce nikde není.

Co bych řekl na začátku, kdyby se mě zeptali

Spočítejte si nejen mzdu, ale i čas majitele, cenu chyb, které nikdo nebude hlídat, a to, co se stane, když ten člověk dá výpověď a znalost odejde s ním. Externí dodavatel se dá vyměnit s předáním dokumentace. Interní know-how jednoho člověka se ztrácí ze dne na den.

Dvanáct tisíc měsíčně vypadá jako úspora, dokud nezačnete počítat, co se za ně ve skutečnosti koupilo.