Sedm let dělám weby a stále nemám portfolio na hlavní stránce. Zakázky mi nosí něco jiného

Když jsem začínal, měl jsem na homepage mřížku šesti screenshotů. Krásné náhledy v maketách notebooků, hover efekt, u každého tlačítko „Zobrazit projekt“. Vypadalo to přesně jako weby lidí, kteří mi tehdy připadali úspěšní.

Za první rok mi z toho portfolia nepřišla ani jedna poptávka, kterou bych uměl vystopovat. Přišly čtyři zakázky – všechny z doporučení a jedna z komentáře pod diskuzí ve facebookové skupině, kde jsem někomu zadarmo vysvětlil, proč mu na e-shopu padá rychlost načítání.

To mi mělo dojít dřív.

Screenshot webu neprodává, protože neříká nic o tom, co klienta zajímá

Zákazník, který si vybírá dodavatele webu, se dívá na náhled a vidí barvy, fotky a typografii. Tedy věci, které si buď subjektivně vyhodnotí jako „pěkné“, nebo ne. A hlavně: vidí web někoho jiného. Jiná branže, jiný rozpočet, jiné zadání.

Co z toho screenshotu nepozná:

• jestli se s vámi dá domluvit, když se něco pokazí
• jestli držíte termíny
• jestli po předání zmizíte
• jestli ten web něčemu pomohl, nebo jen hezky vypadá
• kolik to stálo a proč

A přesně tohle rozhoduje. U služeb nekupujete výsledek, ten ještě neexistuje. Kupujete slib, že ho někdo dodá. Slib se hodnotí přes důvěru, ne přes obrázky.

Co u mě reálně nosí poptávky

Projel jsem si poznámky z posledních zhruba tří let – u každé zakázky mám zapsáno, odkud přišla. Rozložení je konzistentní:

Doporučení od bývalých klientů. Zdaleka nejvíc. Vzniká z toho, jak se chováte během spolupráce a hlavně půl roku po ní. Nedá se to urychlit obsahem.

Texty na webu. Ne případovky, ale články a stránka o tom, jak pracuju. Lidé mi píšou věty jako „četl jsem, co píšete o rozpočtech, a chci se bavit“. To znamená, že si předfiltrovali sami sebe. Přijdou už rozhodnutí.

Veřejné odpovídání na otázky. Skupiny, diskuze, komentáře. Když někomu veřejně poradíte konkrétní věc zdarma, deset dalších lidí to čte a vytváří si o vás obrázek. Tohle je nejvíc podhodnocený kanál, jaký znám.

Případovka není portfolio

Aby bylo jasno – nejsem proti tomu ukazovat práci. Jsem proti tomu ukazovat ji jako galerii.

Rozdíl je zásadní. Portfolio říká: *tohle jsem udělal*. Případovka říká: *tady byl problém, takhle jsme se rozhodovali, tohle nás stálo peníze navíc, tohle se povedlo a tohle bych dnes udělal jinak*.

Druhé je text. Čte se, ne prohlíží. A hlavně: ukazuje způsob uvažování, což je jediná věc, kterou si klient kupuje předem.

Mám takové tři. Ne třicet. Jsou schované v menu a lidé se k nim proklikají, až když už chtějí. Fungují jako potvrzení rozhodnutí, ne jako jeho spouštěč.

Co mám na homepage místo toho

Stručně: pro koho pracuju, jaké problémy řeším, jak vypadá spolupráce, kolik to zhruba stojí a jak se mi ozvat.

Cenové rozmezí uvádím záměrně. Ušetří to obě strany. Kdo nemá rozpočet, nepíše. Kdo píše, ví, do čeho jde, a hovor začíná u zadání, ne u smlouvání.

Dále dvě věty o tom, co nedělám. Nedělám rychlé weby za tři dny a nedělám projekty, kde nemám přístup k lidem, kteří o obsahu rozhodují. Odmítnutí vytváří důvěryhodnost rychleji než jakákoli chvála.

Kdy portfolio smysl má

Má ho, když prodáváte čistě vizuál – ilustrace, fotografie, brand design. Tam je výsledek totožný s tím, co kupující posuzuje.

Má ho taky na začátku, když nemáte doporučení a potřebujete cokoli, co dokládá, že umíte. Beru. Ale je to berlička, ne strategie.

Problém nastává, když má někdo sedm let praxe a pořád staví prezentaci jako portfolio junior designéra. To není skromnost, to je lenost vysvětlit vlastní hodnotu slovy.

Praktický test

Otevřete si svůj web a zkuste ze své homepage odstranit všechny obrázky. Zbude něco, co by přesvědčilo člověka, který o vás nikdy neslyšel?

Jestli ne, máte co psát.